Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Němečtí novicové z kovotepcovy dílny ALPHA TIGER nejspíš ještě mnoho slávy nepobrali, zato ovšem nedávno podepsali smlouvu s Century Media, čímž se zřejmě mnohé mění. Minimálně je teď totiž budeme vídat a slýchat daleko více, než by se to za normálních okolností slušelo a patřilo, čímž mám na mysli nejen jejich podzimní předskakování W.A.S.P. na výročním evropském tour.
Uprostřed této jakési bludné úsečky pak stojí čerstvé album „Beneath The Surface“, již druhé ve skromné diskografii freibergské pětice (kterou jste dříve mohli zaznamenat i pod názvem SATIN BLACK), které by se ke zmíněnému častějšímu slyšení hodilo naprosto perfektně, kdyby se ovšem nebálo jít daleko více pod „povrch věci“, jak k tomu ostatně nabádá i sám název nahrávky.
Oním povrchem věci totiž budiž myšlena na albu obsažená téměř hodinová dávka tradičního melodického heavy/speed metalu, zdobená vokálem Stephana Dietricha (zpívajícího málem jako nový Kiske), s kterou ALPHA TIGER skutečně dělají všechno možné, jen se jí nesnaží dostat na kobylku a takto tedy jít důsledně do hloubky. Z celkových devíti skladeb proto spolehlivě pobaví jen dva úvodní kousky (a přimhouřím-li přísné recenzentské oko, pak ještě možná i závěrečná „We Came From The Gutter“), z čehož jasně vyplývá, že tudy se talent na novátorské věci kovové rozhodně neubíral.
A naslouchat heavymetalové recyklaci, která se v roce 2013 docela klidně může nazývat i třením bídy s nouzí, to je skutečně nadstandard, který by si každý rozumný těžcekovový pojištěnec měl nechat s klidem proklouznout mezi prsty.
Vydáno: 2013 Vydavatel: Century Media Stopáž: 56:39
Tracklist:
1. Intro
2. The Alliance
3. From Outer Space
4. Waiting For A Sign
5. Beneath The Surface
6. Along The Rising Sun
7. Eden Lies in Ruins
8. Rain
9. Crecent Moon
10. We Came From The Gutter
kto si chce zaspominat na ranny Helloween, tak jasna volba... old school speed/power/melodic metal ako ma byt... horsie je to uz s kvalitou napadov, ziadne prevratne veldiela rozhodne necakajte... bod hore by som dal za vynikajuceho spevaka, keby sa stale nestveral do vysin, miestami je to az otravne...
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.